aktualizováno: 18.11.2024 18:46:31
Jihočeští trubači při OMS České Budějovice
 Výlože a výřadyUplyne léto, nastane čas podzimních honů, a tak je namístě si připomenout další z našich tradičních zvyků při vzdávání pocty ulovené zvěři. Úctu ke zvěři považujme za nejdůležitější vlastnost ušlechtilého myslivce, a těmi bychom měli být všichni. Tak jako při osamělém lovu vzdáváme poctu zvěři, nazývanou rekviem v lese, tak takovým kolektivním rekviem je postání nad zvěří se sejmutým kloboukem při výloži a výřadu.
A protože zejména pak výřadu je přítomno více lidí, mladých myslivců a někdy rodinných příslušníků, je potřebí tento obřad vykonávat správně, bez chyb, aby se to naučili další dobře pro dobu budoucí. Myslivecké tradice, zvyky a obyčeje jsou jistě hezké, musíme si jich vážit, ale nebudeme je používat jen proto, abychom se jako myslivci lišili od jiných občanů. Je to náš život.
V úvodu se také stručně zmíním o zahájení honu, protože je tam nástupní útvar podobný tomu u výřadu. Honu se zúčastníme však jen tehdy, jsme-li jmenovitě pozváni. Na místo srazu se dostavíme včas, ohlásíme se vedoucímu honu a pozdravíme se všemi přítomnými. Nemůžeme-li přijmout pozvání, řádně se včas omluvíme. Host si nikdy bez pozvání nepřivede dalšího hosta. Svůj případný doprovod beze zbraně ohlásí vedoucímu honu, aby jej bylo možno zaznamenat do seznamu účastníků. Všichni střelci nastupují nejčastěji do dvojřadu, s puškou na levém rameni a vždy s pokrývkou hlavy. Předseda MS, společenstva, myslivecký hospodař, případně vedoucí honu stojí vlevo od nich, honci a psovodi naproti střelcům a pomyslný čtverec či obdélník uzavírají po pravé ruce od střelců trubači. Při troubení všichni smeknou. Není-li troubení, vyslechnou účastníci s nepokrytou hlavou pouze uvítání. Po vyslechnutí všech pokynů, signálů, sledu lečí si všichni navzájem popřejí "Lovu zdar". Poslední slovo při zahájení patří opět trubačům.
VÝLOŽ Výlož zvěře ještě není tak úplně vzdáváním pocty úlovkům, protože její význam tkví především v jejich evidování, avšak už při výloži se musí dodržet zásady správného zacházení se zvěří jako potom při výřadu. Výloží se dává najevo, že se žádná zvěř nezatajuje, že nikdo nemůže dát žádný kus stranou. Již při výřadu pokládáme zvěř na pravý bok. Kachny, dříve i koroptve a další drobná a vodní zvěř se může pokládat též na hřbet. Řady tvoříme dle druhů a také pohlaví, zejména u pernaté - bažantů a kachen, nikoliv samozřejmě u zajíců a králíků. Největší chybou, a bohužel současně i nejčastější, je překračování řad zvěře. Je to paradox: myslivec připravuje výlož či výřad k poctě zvěře a přitom ji potupí překračováním. Viděl jsem to bohužel i u profesionálních myslivců.
I při výloži by měly být řady přiměřeně rovné a ne příliš dlouhé. Jde přece o evidování počtů zvěře, tak je dávejme po deseti či dvaceti kusech, a finanční a myslivečtí hospodáři budou jejich počty snáze zaznamenávat. Při výloži se úlovky ošetří, vyvrhnou, vymačkají, vytřídí rozstřílené a nevyvinuté kusy.
Na slavnostnějších honech, na závěr každé výlože po zatroubení "Halali" vedoucí honu ohlásí: na první, druhé leči bylo uloveno tolik a tolik kusů té které zvěře a dá pokyny a informaci k organizování leče další. Účastníci honu se při výloži nestaví do řad, stojí jakkoliv volně u výlože, ale při troubení samozřejmě smeknou.
Již při výloži je možno předávat úlomky za ulovení patřičné zvěře, jsou tak šťastní střelci "viditelně oceněni" pro další průběh honu. Jinde je zvykem předávat všem úlomky až při výřadu.
VÝŘAD Pro výřad zvolíme vhodné místo na rovné ploše, nejlépe kde hon skončil, na okraji lesa, u lovecké chaty. Neděláme ho na náměstích, na dvorech, na dlažbě, na asfaltu, ani na návsích to není příliš vhodné. Jako podklad pod zvěř zvolíme chvoj, případně rákos při lovu vodní zvěře, anebo uděláme s chvojí rámec, případně do rohů dáme malé smrčky.
Pořadí pokládané zvěře na honech na drobnou: první se pokládá liška s oháňkou do pravého úhlu od těla, dále následují zajíci, králíci, bažanti kohouti, bažantí slepice, kachny a další drobná pernatá, poté malé šelmy, straky, vrány.
Pokud však je ulovena spárkatá zvěř, černá na naháňkách apod., dávají se ulovené lišky až za ně na konec. Také spárkatá zvěř se pokládá zásadně na pravý bok a nikdy jinak. Viděl jsem fotografii výřadu jednoho zemědělsko-mysliveckého podniku, kde personál roztahoval černé zvěři zadní běhy od sebe, aby prasata držela zvednuta na předních bězích hlavou vzhůru.
Každý výše vyjmenovaný druh se dává do zvláštní řady a pokládá se zprava doleva. Do jedné řady dáváme nejméně deset, nejvíce sto kusů, a každý desátý kus se o polovinu těla povytáhne nahoru. Zvěř by neměla být na sebe namačkána a mezi řadami je dobré nechat místo na projití. Ani teď se řady nepřekračují, ani jednotlivá ležící zvěř, platí to samozřejmě i pro personál, který výřad tvoří.
Výřadu se zúčastní všichni účastníci honu, odcházet předčasně je neslušné. Všichni jdou na nástup opět s loveckými zbraněmi i pokrývkami hlavy. Rodinný doprovod se nestaví mezi střelce, ale buď mezi honce, nebo opodál.
A teď se dostávám k problému, na jehož rozluštění někteří čekají, někteří možná s jízlivostí, jak se s ním vypořádám: Kam a jak se kdo k výřadu postaví?! Autoři ve čtyřech různých učebnicích myslivosti se v této věci rozcházejí, jsou tam chyby v nákresech a rozdíly ve výkladu. O tomto problému vím a našel jsem ještě učebnici pátou... Zvláště se mi nelíbí, když vedoucí honu, hospodář a předseda jsou stavěni na začátek řady střelců. To ti na konci dlouhé řady již špatně slyší. Učebnice se však nerozcházejí jen v "umístění" osob k výřadu. V jedné učebnici z r. 2000 se zleva každý desátý kus povytahuje, slepice jsou nákresem dány do jedné řady s kohouty a sám předseda MS ke střelcům. Jiná učebnice (z r. 2004) zase počítá zprava doleva z pohledu od běhů.
Pan ing. J. S. mi napsal: "...ale teď si představte, že jsou ve sdruženích funkcionáři a členové, kteří se učili a skládali zkoušky dle těchto učebnic a nyní chtějí dodržovat tradice při výřadu!" A má pravdu, takže se musíme dostat z těchto zmatků ven.
Začněme od toho nezpochybnitelného: střelci se staví zásadně proti hlavám zvěře, to musí být vždy dodrženo, stavět je jinam by bylo velmi hrubou chybou. (Už jsem ji také zažil.) Vedoucí funkcionáři uživatele honitby pak ke hřbetům zvěře, honce a psovody na druhou stranu proti střelcům, tedy k běhům a stojáčkům zvěře, a aby byl výřad "obstoupen", jak nám říkají tradice našich předků, pak pro trubače zbývá místo naproti vedoucím, po pravé straně od střelců. Takové je moje řešení toho zmatku v učebnicích a doufám, že nebudu mít mnoho odpůrců.
Hlášení o celkovém počtu ulovené zvěře může mít několik podob: vedoucí honu hlásí mysliveckému hospodáři, neb myslivecký hospodář předsedovi, řediteli lesního závodu apod., tak jako dříve hlásil vrchní lovčí majiteli panství.
Ale nejčastější a současně nejvhodnější je, když vedoucí honu, myslivecký hospodář či sám předseda oznámí všem účastníkům honu, kolik se čeho ulovilo. Při oznamování jednotlivých druhů zvěře mohou trubači troubit hlaholy vždy pro tu patřičnou zvěř. V závěru se poděkuje honcům za práci, střelcům za kázeň, vytknou se případné závady, předají úlomky úspěšným lovcům za tu zvěř, za kterou náleží. I nejúspěšnější střelec honu na drobnou zvěř - král honu - může dostat úlomek. Dále jsou střelci seznámeni se způsobem rozdělení zvěřiny a jsou pozváni k účasti na poslední leči.
Účastníci toto vše vyslechnou v pozoru, vážně, s obnaženou hlavou, a také se psy, pokud ti pracovali na honě. Vypnou se mobily a netelefonuje se při obřadu. Toto platí i pro jiné nástupy, zahájení a ukončení mysliveckých akcí. Každý počká, až mu pověřený myslivec či honec zvěř podá. Sám si ji z výřadu nebere. Výřad končí někdy i pozváním na další hon, vždy však pozdravem "Lovu zdar!" nebo "Myslivosti zdar!". Anebo ještě i dalším troubením (Konec honu, Lovu zdar). Protože výřady se konají často až těsně před setměním, je hezkým zkrášlením rozdělání ohňů. Buď připravíme čtyři malé vatry do rohů výřadu, nebo dvě po stranách. Zapálí se po nastoupení a dohořívají při rozchodu. Jsou pěknou kulisou vzpomínek na hezky prožitý den společného lovu. Text a kresby Oldřich TRIPES
|
