aktualizováno: 18.11.2024 18:46:31
Jihočeští trubači při OMS České Budějovice
 Poslední leče a patroni myslivců a myslivosti Myslivci jsou společenští tvorové a také dobří organizátoři. Po hodinách trávených při lovu, často osamoceni, cítí zpravidla potřebu sdělit si navzájem své poznatky, své často nevšední zážitky ze vzrušujícího lovu. A také žaludek se po dlouhém lovu hlásí o své.
Již v dávné historii lovu máme zmínky o okázalých loveckých hostinách, zejména v době baroka, připravených často uprostřed nádherných přírodních scenérií, plných přepychu, nádhery a plýtvání. I myslivci měli možnost se těchto okázalých oslav zúčastnit, samozřejmě, že zejména ti hodnosti vyšší, bližší šlechtě. Ale i na nižší myslivecký personál se pamatovalo, jejich pohoštění však bylo méně okázalé a trochu stranou. Honci, zejména v době roboty, vyšli však většinou naprázdno.
Dobré jídlo, dobré pití
Poslední leče dnes jsou tradičním zakončením honu, nátlaček a naháněk. Měly by se konat vždy, po každém honu, protože potřeba se najíst a popovídat si je vždy. Někdy se tak nazývají i zvláštní taneční zábavy připravené i pro veřejnost, ale i jim zpravidla předchází dříve konaný hon, protože je potřeba zvěře do tomboly. V některých sdruženích, honitbách, se koná myslivecky soud jen jednou v roce, právě na těchto "větších" posledních lečích za účasti veřejnosti, a tady pak platí dvojnásob, že soud se nemá protahovat a musí být vtipný a dobře připraven.
K účasti na poslední leči pozve zpravidla předseda nebo hospodář při výřadu, i když její konaní bylo patrné již z pozvánky. Hraničí až s neslušností, zvláště ze strany hosta, poslední leč ignorovat, nezúčastnit se, ať je pohoštění pro účastníky honu zdarma, nebo se na něj připlácí. Na finanční příspěvek by měli pořadatelé předem upozornit. Neúčast hosta na poslední leči lze pak považovat tak trochu i za pohrdání si posedět a popovídat s místními. Zvláště starší myslivci jsou na to velmi citliví. Nenadálá vážná překážka je samozřejmě omluvitelná.
Na přípravě jídla se často podílejí manželky myslivců. Je to tak trochu projev přátelství našich žen ke všem myslivcům. Samozřejmě je pak také musíme přizvat k zábavě a ne je nechat jen umýt nádobí.
Pamatuji ještě, jak v polovině minulého století hospodář posílal první střelené bažantí slepice (ještě dříve i koroptve) do hospody, tam je někdo rychle oškubal a po návratu z honu nás hned vítala horká výborná slepičí polévka. I první střelení zajíci sdíleli někdy stejný osud a po našem návratu z honu už byli na smetaně. Odporovalo to samozřejmě zásadě, že veškerá ulovená zvěř má být vyložena na výřadu, ale hospodář jejich počet vždy veřejně přečetl a omluvil jejich neúčast.
Vkusná výzdoba
Myslivci by se měli k poslední leči sejít včas, aby hosté dlouho nečekali, než se sejdou místní poté, co zašli domů. Na podávání jídla by se také nemělo dlouho čekat. Hostům se má dát možnost umýt se, a zejména pak zajistit zbraně před zneužitím či odcizením a také je nutno postarat se o lovecké psy.
Místnost určená k poslední leči má být vkusně myslivecky vyzdobena trofejemi, bez přemíry chvojí, avšak úlomky položené na bílé ubrusy jsou vkusnou ozdobou.
Obsluhu mohou zajišťovat i mladí myslivci, což je v souladu se starými tradicemi. K pohoštění mezi myslivce zveme samozřejmě také honce.
Co je obsahem večera?
Tradičním obsahem posledních lečí je vyhlášení krále honu, myslivecký soud a případně i přijímáni nových myslivců a pasování na lovce. A to vše nejlépe v jakém pořadí? Vyhlášení krále honu se může konat ještě před večeří a i přípitky k poctě zvěře, králi hostů. Nezapomeneme ani na kuchařky. Pokud je na pořadu přijímáni nového myslivce, provedeme ho včas, ihned po večeři, protože později by mohlo být při povznesené náladě účastníků nedůstojné. Totéž platí i pro pasovaní na lovce, aby nedošlo ke znevážení a zesměšnění.
Myslivecké písničky
Účast hudby je na posledních lečích velmi vítána, třeba jen malá, složená ze dvou, tří hudebních nástrojů, v rukách často samotných myslivců. Stačí i jen dobrý harmonikář. Na větší poslední leče - taneční zábavy se samozřejmě objednají vetší hudby a vybírá se i vstupné.
Když hudba, tak zpěv, když zpěv, tak písničky, když písničky, tak myslivecké. Je jich požehnaně, opravdu hodně, škoda jen, že myslivci - zpěváci ubývají.
Přítel, doc. Jaromír Kovařík, vydal hezkou knížečku „Zvěř, lov a myslivost v české slovesné kultuře“ (2006), a díky jeho pověstné pracovitosti a až umíněné pečlivosti se z ní můžeme dozvědět, že písniček o jelenovi je 33, o laních 21, o srnci 13, o divoké huse 39, o hajném 19, o myslivci a myslivečku 124 atd. Celkem je téměř 500 mysliveckých písniček - přesně 485! Protože jde o národní písně, tak velký je, pokud jde o písničky, náš –myslivců - příspěvek do národního kulturního pokladu. Jen na posledních lečích je zapotřebí více je zpívat, abychom je zachovali jako dědictví i pro další pokolení.
V teto publikaci najdeme také hojně říkadel, pranostik, přísloví, hádanek, ale i snáře, což vše může být zdrojem další zábavy.
Myslivecká latina
Ne všichni myslivci mají dar poutavě a hlavně vesele a vtipně vyprávět. O to více jsou takoví jedinci ceněni. Vzpomínáme na ně s úsměvem, i když dávno odnesli do věcných lovišť. Každý myslivec se rád podělí o své nevšední zážitky a taková vyprávění a povídání je také neodmyslitelnou náplní posledních lečí mezi písničkami.
Často je každé naše povídání nazýváno mysliveckou latinou, i když jí není. Co to je vlastně ta myslivecká latina?
Tu je moje definice: „Je to až neuvěřitelně zajímavé myslivecké vyprávění skutečného příběhu, tu méně, tu více nepatrně přikrášlené, avšak ve své podstatě téměř úplně pravdivé. Je trestuhodně nevděčné pak takové vyprávění považovat za vymyšlené, nebo dokonce za lživé.“
Myslivecká latina také na poslední leče patří a je na výši inteligence, ale také na výši mysliveckých znalostí, aby posluchač dovedl rozeznat pravdu od toho ostatního, určeného pro pobavení osazenstva.
Bohové a patroni, a připíjíme levou ...
Nikdo z nás bezpečně neví proč, ale všichni víme, že na zdar lovu musíme vždy připíjet jen a jen levou rukou. Prý za to může jeden z našich mnoha patronů. Dávní lovci považovali úspěchy i neúspěchy při lovu za působení nadpřirozených sil a vytvořili si ve svém myšlení idol - boha, nebo i více bohů. Jim obětovali před lovem a jim děkovali za lov úspěšný. A tak postupně od 4. tisíciletí př.n.l. je v historii skutečně velmi mnoho bohů, bohyň a patronů: Sumukan, Nimrud, Rutaš, Bendis, Artemis, Diana, Lověna, Děva, Cernunnos a další.
Byl římským vojevůdcem, pronásledovatelem křesťanů až do doby, kdy se mu zjevil na lovu jelen s ukřižovaným Kristem mezi parožím a oslovil ho: ,,Placide, proč pronásleduješ mne, jenž chci tvou spásu?" Přestoupil na křesťanství a byl umučen s celou rodinou. Ne, to nebyl Hubert, to byl sv. Eustach, náš dlouholetý patron před hubertovskou legendou.
Až od 18. století sv. Hubert, zásluhou Františka Antonína hraběte Šporka, zatlačil eustachovský kult do pozadí. Avšak kníže Hubert, podle legendy, musel připíjet levou rukou už asi v roce 680 n.l., kdy ještě vedl velmi rozmařilý život a byl přitom náruživým lovcem. Neznáme jiné vysvětlení, než uvádí Vach-Kovařík „Myslivecké zvyky a tradice“ (1973 -cit.: „Tradují se dvě nedoložená vysvětlení z historie: první - psovod připíjel u složeného jelena levicí svému pánu, protože v pravici držel vodítko smečky psů. A vysvětlení druhé - kníže Hubert, než se věnoval bohabojnému životu, měl po lovu při hostině po své pravici krásnou příslušnici „fraucimoru“ a jí věnoval celou svou pozornost. Přítomný kněz ho chtěl odpoutat od sličné paní a zvedl číši jemu k přípitku. Hubert však pohotově zdvihl číši levicí s odůvodněním : „Když pravá loví, leva připíjí, aniž se nechal ve své zábavě vyrušit.“
Tato, zřejmě vymyšlená, historka, nechtěla světce nijak znevážit, ale jistou slabůstkou či hříchem jej přiblížil člověku - myslivci. Ač tedy nemáme jistotu proč, připíjíme k poctě zvěři a na zdar lovu levou rukou a ctíme patrona Huberta při každé poslední leči, při každé myslivecké slavnosti, při každém našem konání.
Žádné salvy ve tmě!
Jestliže jsme svěřili pořádání poslední leče schopným lidem, kteří zaručovali vysokou úroveň jak zábavy, tak i dokonalou organizaci skončí i tato naše významná tradice úspěšně.
Ovsem i v přípitcích a pití vůbec musí být patřičná míra, aby návrat myslivců do svých „zálehů“ nebyl kaňkou na naší dobré pověsti. Zvyk některých jednotlivců v noci střílet „mysliveckým bohům do oken“ nepatří mezi naše uznávané zvyky, naopak mezi odsouzeníhodné konání. Lide řeknou: „No jo, ti nimrodi šli zase až k ránu domu, ...“ Již slovem „nimrodi“ nás pohanili. Mimochodem, sami nepoužívejme tento výraz - zní spíše jako „sváteční střelec, bouchal, nešika ... !“
Dal jsem si za cíl podnítit zájem o dodržování všech zvyku, protože jejich zachování je projevem úcty k odkazu našich moudrých mysliveckých předků, kterým za ně vděčíme. Chtěl jsem přispět k častějším projevům ušlechtilých vztahů člověka k přírodě a v ní žijící zvěři. Mezi myslivecké zvyky patří i naše tradiční pozdravy. Tož se jimi loučím - „Myslivosti zdar!“ a „Lovu zdar!“ Text a kresby Oldřich TRIPES |
