aktualizováno: 18.11.2024 18:46:31
Jihočeští trubači při OMS České Budějovice
|
Archív nedůležitějších akcí ...
Z denního tisku ...
Pro většinu z nás jsou hudba a lov dva neslučitelné pojmy. Ve skutečnosti však většina soch, básní a obrazů byla věnována právě lovu a na každém takovém obraze byl nakreslen lovecký roh, který loveckou atmosféru naznačil.
Byl to právě hrabě František Antonín Špork, který v roce 1695 založil Řád sv. Huberta, lovecké bratrstvo vysokých šlechticů, řídících se určitými pravidly a nosící zvláštní odznak. V prostředí parforsních honů dále šířil a vyvíjel hru na lovecké rohy od jednoduchých signálů k hlaholům – fanfárám až k prvním kompozicím lovecké hudby. V 18. století patřil lov k nejoblíbenější a také nejnákladnější společenské zábavě feudálů a účast na něm se pokládala za nedílnou součást tehdejšího života, stejně jako účast na plese nebo opeře. Lovecké signály troubené na kovový roh umožňující nejméně pět tónů ovládaly v té době hony. Málokdo si možná v té době uměl představit jak hluboké tradice toto umění, tedy myslivecké troubení a hra na lovecké nástroje ponese a jakého ohlasu se této hudbě, vznášející se nad lesem a vracející se ozvěnou zpět, dostane.
Přirozeně, jak se postupem času měnila úroveň a technika hry, vyvíjel se i nástroj. Nejstarší lovecké trubky bývaly z rohů skotu. Lovci je používaly při štvanicích, aby se mohli na dálku svolávat. Zbloudilý lovec troubil na lesní roh, zatímco jeho družina vyčkávala, odkud se ozve jeho signál. Plechové lovecké rohy vznikly ve Francii v 16. století. K nám se dostaly o sto let později rozvojem parforsních honů. Hrabě F. A. Špork poslal dva ze svých myslivců , Svidu a Rolliga, do Francie, aby se tam naučili troubení loveckých signálů při honech. Po návratu do Čech přinesli nástroje s sebou a vyučili další myslivce v troubení. S trochou nadsázky lze tvrdit, že z loveckého rohu vznikl v polovině 18 století přidáním ventilů roh lesní, který má svého hráče v každém orchestru. Nebýt tedy na počátku širokého uplatnění rohu loveckého, nebyl by se roh lesní vůbec objevil.
V dnešní době se hra na loveckého nástroje, tedy lesnice a borlice, těší opět přízni řady zájemců nejen z řad myslivců, ale také lidí, kterým se tato hudba pouze líbí. V České republice jsou zatím otevřeny tři Trubačské školy Josefa Selementa, významného novodobého šiřitele moderní české lovecké hudby, kde myslivecké troubení a loveckou hudbu vyučují lektoři, hornisti velkých hudebních těles. Kromě Prahy jsme v říjnu loňského roku mohli být také přítomni při otevření pobočky Trubačské školy Josefa Selementa v Českých Budějovicích, pod odborným vedením pana MgA. Roberta Tauera, člena Jihočeské komorní filharmonie a následně v Chomutově.
Během školního roku zde z posluchačů trubačské školy vznikl soubor „Jihočeských trubačů“ a pro členy tohoto souboru jako by se myslivecké troubení a lovecká hudba stala součástí jejích všedního dne. První cenné zkušenosti každý z trubačů nasbíral ve vlastních mysliveckých sdruženích při troubení na honech a mezitím se v hodinách souborového hraní v Trubačské škole Josefa Selementa připravoval na společné vystupování celého souboru. Důležitým mezníkem pro tento soubor byla účast na Národních mysliveckých slavnostech na loveckém zámku Ohrada, kdy činnost trubačské školy patřila k hlavnímu bodu programu. Následovala řada dalších trubačských „zážitků“, ale k těm největším však patřila Národní soutěž
 mysliveckých trubačů na hradě Křivoklát, která byla největším setkáním a svátkem všech mysliveckých trubačů v ČR.
V létě se také konal již pátý ročník Letního kurzu trubačů v Chlumu u Třeboně se 120 účastníky, kde se každý trubač, kromě výuky ve hře na lovecké nástroje, seznámí s řadou nových přátel, pozná krásné jihočeské městečko a zahraje si s hornisty, kteří zde pracují jako lektoři, z celé České republiky. Součástí výuky je i nacvičování nových skladeb, organizování mysliveckých ceremoniálů, každodenní večerní koncerty pro širokou veřejnost v nejbližším okolí Chlumu a pozornost je zde také věnována i sborovému zpěvu.
Je dobře, že i v našem kraji mohou opět zaznít lovecké fanfáry, signály a navrátit tak důstojnost společným mysliveckým akcím a postupně tak navázat na tradice, které z podvědomí lidí a především myslivců vymizely. Vždyť není krásnějšího okamžiku pro myslivce, když zní lovecká fanfára Halali jako pocta ulovené zvěři. Dačice 2009, EH.
|
