Jihočeští trubači při OMS České Budějovice

    Tuto rubriku jsme připravili ve spolupráci s našim přítelem a kamarádem, výtvarníkem, spisovatelem a neúnavným propagátorem myslivosti, mysliveckých tradic a myslivecké mluvy, Oldřichem Tripesem, který je výraznou postavou české myslivosti. Narodil se 20. června 1933 v jihočeských Komařicích a žije tamtéž.

    Je mysliveckým funkcionářem, lektorem a zkušebním komisařem, mysliveckým publicistou a beletristou, autorem rozhlasových a televizních pořadů o myslivosti. Výtvarníkem a ilustrátorem knih a publikací, tvůrcem myslivecké grafiky a odznaků. Autorem povídek a příběhů s mysliveckou tématikou. Ilustroval více než tři desítky knih mysliveckých, kynologických, dětských, historických a hobby literatury.

    V myslivosti se zájmem o chov dančí zvěře ve volnosti (mysliveckým hospodářem dančí oblasti). Nositelem mysliveckých vyznamenání za zásluhy o myslivost III., II. a I. Stupně, věrnostní medaile a Čestného mysliveckého řádu.

    Najdete zde několik základních pravidel jak postupovat, co a kdy by se mělo troubit při běžných mysliveckých příležitostech, které Česká myslivost nabízí, a na kterých podle dávných tradic a zvyků nesmí myslivecké troubení chybět, aby se tento nejcennější a nejkrásnější zvyk myslivců nestal pouhou vzácností a ukázky základních mysliveckých signálů. Pak by i dodržování ostatních zvyků a tradic bylo jen poloviční, pokud by nebylo doprovázeno troubením a loveckou hudbou.

    Ať stále zní v českých honitbách fanfáry, halali a hlaholy, chraňme si a dodržujme tuto krásnou tradici!

    Celý úvod jsem právem věnoval okrašlování myslivosti a jejích tradic troubením, ale ono ve vzdálené historii vzniklo ze zcela jiného důvodu. Když naši dávní předkové začali lovit kolektivně, poznali potřebu se při tom dorozumívat. Lidský hlas nestačil, a tak lovci přišli na to, že se dá vyloudit zvuk na ulitu mušle, dutý tuří roh, a že toto troubení se odlišuje od jiných zvuků v přírodě. Postupně se rohy i troubení na ně zdokonalovaly. Aby přírodní rohy vydávaly silnější zvuk, začaly se doplňovat plechovým roztrubem. A už staří Římané počali vyrábět rohy či trubky celé z plechu. Později se zatáčely do kruhového tvaru i s více závity. To potom umožňovalo vyloudit i více tónů, a to je ta doba, kdy se troubení používalo dále nejen k dávání signálů, návěštím k dorozumívání, ale také k vícetónovým hlaholům a fanfárám při oslavě úspěšného lovu.
    Lovecké troubení u nás bylo povýšeno až do královského svatovítského pokladu na Pražském hradě. Jsou tam uloženy dva umělecky vyřezávané lovecké rohy - zvané olifanty, které používal při lovu český král a římský císař - Otec vlasti Karel IV.
    Na zdokonalení a rozšíření loveckého troubení v Čechách a v celé střední Evropě má obrovskou zásluhu osvícenec barokní doby František Antonín hrabě Sporck. Byla to proslulá osobnost, mecenáš umění, ale i významná postava v dějinách myslivosti. Zavedl u nás ušlechtilejší parforsní hony, chovy loveckých psů, zakládal obory, bažantnice i kačenárny. Na přelomu 17. a 18. století poslal dva české myslivecké mládence - Rohlíka a Švejdu - k markýzi Marcu A. Dampierrovi, vrchnímu lovčímu na dvoře Ludvíka XIV., tvůrci a obnoviteli loveckých fanfár, do Versailles. Ti se tam za dva roky naučili tak výtečně troubit, že u nás poté vycvičili další žáky a spolu s nimi se tento krásný zvyk dále šířil. Se jmény hraběcích myslivců a poddanými z panství v Lysé nad Labem hraběte Sporcka Václav Švejda (Svída) a Petr Rohlík (Röhlig) je spojeno šíření lesních rohů u nás i ve střední Evropě. Do Čech byl lovecký roh přivezen z Francie zásluhou F. A. hraběte Sporcka kolem roku 1690, dobře se u nás zavedl a začátkem 18. století našel své místo i v zámeckých kapelách.
    A následovalo mnoho dalších osobností majících zásluhy o rozvoj troubení. Z nich mohu zmínit autora loveckých fanfár Ondřeje Antona (1754 - 1831), schwarzenberského trubače na zámku v Českém Krumlově, který měl velkou znalost o průběhu honu a jeho skladby, zejména pro sbor šesti trubačů, mají praktické užití i velmi přesný popis děje.